Hledání pracivilizace, díl 1.: Základní důkazy vtisknuté do kamene

Pokud se ohlédneme do hlubokého starověku a především do dob ještě před ním, v některých destinacích sice narazíme na kultury poměrně prosté (lovci a sběrači), avšak na různých místech naší planety natrefíme naopak na monumentální pozůstatky a fragmenty, které obecně vzato vypovídají o úchvatné vyspělosti tehdejších kultur. Při bližším zkoumání se pak můžeme všimnout toho, že nám tato velmi dávná doba zanechala fyzické důkazy a vodítka směřující k zásadním otázkám o prehistorii lidstva. Zdá se totiž, že v době ještě hluboko před starověkem (minimálně před pěti tisíci lety a ještě mnohem dříve) existovala na Zemi civilizace, jež oplývala takovými znalostmi a schopnostmi, které jsou pro nás v mnohém těžko pochopitelné, a to i přes to, nakolik je dnes lidstvo celkově vyspělé. Otevírá se tím zásadní a úchvatná polemika na téma, jaký je skutečný původ lidstva.

Pradávná vyspělá civilizace, která pravděpodobně na Zemi existovala před starověkem a v jeho počátku, zanechala po své přítomnosti fyzické důkazy. Těmi důkazy nemíním to, jak moc monumentální stavby se na různých místech naší planety nacházejí. Ještě víc fascinující jsou totiž detaily jednotlivých staveb, které lze mnohdy považovat za důkazní materiál použití velmi zvláštní a neznámé technologie. Tyto záhadné stavitelské technologie se vyskytují současně na mnoha historicky významných místech a každé místo je odlišné použitím vždy trochu jiného stylu. Avšak každý tento styl se v určitém ohledu svou podstatou vysmívá jak historikům, tak i moderním stavařům.

Například v Egyptě nalézáme (na kamenech starověkých staveb, i na kamenech volných) tenké přímočaře vedené drážky, které je dnes možné provádět pouze speciální kotoučovou pilou, nejlépe zasazenou přes vodicí lišty do nějakého velkého stroje. Dále ve starověkém Egyptě nacházíme kameny, do kterých jsou vyvrtány poměrně velké a dokonale symetrické díry. Stěny některých děr mají jemné drážky, které připomínají použití nějakého velmi vyspělého řezného nástroje. Takové díry jsou provedeny třeba i ve velmi tvrdé žule. V naší moderní době vnímáme techniku takového opracování kamene jako poměrně problematickou. Nástroje bývají finančně nákladné a geometricky přesné řezání většinou vyžaduje zkonstruování poměrně rozměrného stroje s nemalým elektrickým příkonem. Po něčem takovém však ve starověkém Egyptě není ani stopy. Stejně tak je fascinující, jak geometricky přesné kvádry Egypťané dokázali pro své stavby vyhotovit. Pokud to tedy jsou výsledky práce Egypťanů. Mnohdy se do spáry mezi kameny nedostaneme ani špičkou nože. Použití známých primitivních nástrojů té doby je pro dosažení takových výsledků nemyslitelné.

Další kamenem stvrzený výsměch stavařům (a důkaz o záhadné technologii dávné civilizace) se odehrává v Peru. Každý turista si může prohlédnout architekturu některých staveb třeba v oblasti Cuzco [kusko], která představuje jedno z největších starodávných center Inků. Místo toho, aby v případě některých velmi starých staveb byly použity obyčejné kameny kvádrového tvaru, v této incké říši nalézáme architekturu řešenou pomocí kamenů s mnoha různými plochami, hranami a záhyby, a přitom všechny kameny do sebe dokonale zapadají. Na každý různě tvarovaný záhyb dokonale dosedá další kámen, a to bez pojiva a opět tak, že se do spáry nevejde ani špička nože. Pokud bychom chtěli podobnou kamennou stěnu stavět dnes, byl by to velmi složitý projekt. Geometrie každého kamene by musela být vypočítána a rozkreslena na složitých nákresech a následná snaha opracovat kameny do takových tvarů a záhybů by velmi pravděpodobně skončila těžkým nezdarem. Dnes bychom to zkrátka nedokázali. Takové peruánské stavby vytváří dojem, jako kdyby byly kameny roztaveny a při stavbě na sebe postupně nalévány s pomocí forem. Nejen, že však nenalézáme žádné stopy po technologii tavení či měkčení kamene. Je tu mnohem zásadnější háček; kámen za tímto účelem nelze tavit. Roztavit se sice dá (zhruba při teplotách 650 – 1200 °C), ale při následném chladnutí ztrácí strukturu, rozpadá se a kompaktní kámen z něj už nikdy nebude. I kdyby se nejednalo přímo o tavení, ale pouze o nějaké měkčení kamene, ani taková technologie nám dnes není známa. Zatímco pro nás je takové stavitelství nezvládnutelné, pro dávné stavitele na území dnešního Peru to evidentně byl poměrně snadný způsob, jehož výhodou je především odolnost staveb vůči zemětřesení. Každá inteligentní a tvořivá bytost při řešení čehokoliv většinou volí takovou cestu, která se jí jeví jak dostatečně účelná, tak i pokud možno nejsnadnější. Zdá se, že těmto stavitelům vůbec nevadilo, pokud měl kámen třeba deset nebo více různých dosedacích ploch a musel dokonale zapadat mezi ostatní. Jakoby na opracování kamenů nepotřebovali ani žádné speciální strojírenské vybavení. Jakoby si mohli každý kámen hravě vymodelovat podobně, jako když si dítě hraje s plastelínou.

Další takovou stavitelskou technologii můžeme pozorovat například ještě u Cuzca v pevnosti Sacsayhuaman [saksajuamán], nebo hlouběji v peruánské části pohoří And – například v Ollantaytambo [ojantajtámbo], nebo v samotném Machu Picchu [maču pikču]. Kromě záhadné technologie zpracování kamene místy také narazíme na skutečnost, že některé kameny jsou skutečně obrovské a odhadem váží řádově stovky tun. Dokonalé vymodelování kamenů můžeme pozorovat také na Velikonočním ostrově, který leží v Tichém oceánu ve vzdálenosti zhruba 3.800 km od Peru. Kousek od toho pobřeží jezera Titicaca, které již patří Bolívii, se nacházejí zbytky prastarého chrámu Puma Punku, které nám přinášejí zřejmě zcela nejfantastičtější stopy záhadného zpracování kamene. Toto místo je součastí archeologického komplexu města Tiahuanaco [tyjouanako] (Tiwanaku), v departmentu La Paz. Jak můžete na obrázku níže pozorovat, tvrdý kámen je zde skutečně složitě tvarován, jakoby se jednalo o odlitky či plastelínu. A to pomocí případných nástrojů či zařízeních, které se nikdy nenašly. S ironickou nadsázkou můžeme konstatovat, že k takovému modelování asi stačila jen mentální síla vůle.
 

Sacsayhuaman

Ollantaytambo	Puma Punku

 
Stopy v kameni, které mají tu výhodu, že přetrvají tisíce let, jsou pro naše Hledání pracivilizace pouhým základem. Jsou však velmi důležité, jelikož představují fyzické a hmatetelné důkazy, což bývá při luštění jakýchkoli záhad poměrně vzácné.

Adam Benda

vystaveno: 6. července 2017

 

Prosím, ohodnoťte tento článek: (zaškrtněte výroky, s nimiž souhlasíte) Článek je srozumitelný Článek je zajímavý Článek obsahuje zásadní nebo užitečné poznatky   Diskuze na téma tohoto článku probíhá na partnerském webu Omfórum: https://www.omforum.cz/forum.php?t=306

Hodnocení návštěvníků: Článek je srozumitelný 87 %   Článek je zajímavý 91 %   Článek obsahuje zásadní nebo užitečné poznatky 83 %   Celkem hlasovalo 23 návštěvníků

Zobrazit další díl:
	Hledání pracivilizace, díl 2.: Mezikontinentální stavitelská linie
Zobrazit seznam všech dílů